Pes je jediný tvor na světě,který tě miluje víc než sám sebe a zarmoutí tě jen tehdy, když odejde do psího nebe.

Pes neumí ublížit z vlastní vůle, pouze člověk chce aby mu bylo
ublíženo.

Dát psovi kost není laskavost. Laskavost je podělit se se psem o kost,
když máš hlad jako pes.

Jenom ti kdož neměli nikdy psa nemohou pochopit oč by byl život bez psů chudší.



mnb,






        





__flashReplacement__




__flashReplacement__




Červen 2010

Prázdnota

30. června 2010 v 22:38 | Káťa |  Vyprávění
Ahoj chtěla bych Vám říct,že v pátek odjíždím na dovolenou do Chorvatska.Budu tam asi 10 dní.Po Chorvatsku jedu k babičce do Žirovnice a po babičce jedu na tábor na Křemešník.Takže asi celý měsíc tady nebude žádný článek a prosím nezlobte se na mě,protože ten měsíc budu mít docela plný.A v srpnu ještě nevím,co bude,ale budu asi jezdit s rodiči na výlety takže  tady taky moc nebudu.Nejdříve se asi uvidíme až v září.Ale nevím s kým se tady ještě budu vídat,protože přemýšlím,že bych tento blog zrušila.Kdybyste nechtěli,abych tento blog zrušila tak něco napište do komentářů,abych o tom ještě chvíli přemýšlela.Ahoj a užijte si prázdniny  a hlaně ať se vám nic nestane,protože zdraví je to nejdůležitější,co jste mohli dostat.
Tak ještě jednou ahoj a užijte si prázdniny!!!!
Káťa



ahoj

Vztekllina

26. června 2010 v 21:06 | Káťa |  Rady

Vzteklina

Pes nakažený vzteklinou

Vzteklina (též rabies, běsnění, lyssa) je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému mnoha zvířat a lidí. Virus vztekliny se přenáší slinami, tedy v praxi nejčastěji pokousáním.
Nemoc se projevuje změnami chování, zvýšenou dráždivostí, agresivitou, parézami a paralýzami. Jakmile nemoc propukne, končí téměř vždy smrtelně. Při podezření na infekci virem vztekliny je napadený člověk očkován a choroba vůbec nemusí propuknout. Léčba v pozdějších stádiích nemoci je teprve v počátcích.
O vzteklině existují doklady již 5 000 let a dnes se vyskytuje téměř na celém světě. V ČR se na konci osmdesátých let zavedla orální vakcinace lišek a v roce 2004 byla díky tomu Česká republika prohlášena za nákazy prostou zemi, nepočítaje několik nálezů infikovaných netopýrů.

Původce onemocnění

Související informace lze nalézt také v článku virus vztekliny.
Původcem vztekliny je RNA virus z rodu Lyssavirus z čeledi Rhabdoviridae, přičemž na světě existuje celkem 6 různých sérotypů viru.

Vnímavost k onemocnění

Vnímaví jsou všichni teplokrevní živočichové. V našich podmínkách je nejvnímavější k onemocnění liška, dále pak pes, skot, kočka, jezevec, netopýr. Vnímavost jednotlivých druhů závisí na sérotypu viru. V Evropě je hlavním rezervoárem vztekliny liška obecná a netopýři, méně již pak psi či další zvířata. Lišky, vlci, šakali a domácí psi představují rezervoár vztekliny na Asijském kontinentu, v Africe jsou to pak promyky, hyeny, šakal a antilopa kudu. V Severní Americe je to především skunk, mýval, kojot a netopýři, ve Střední a Jižní Americe pak upíři.
U ptáků je vzteklina velmi sporadická, většina ptačích druhů je prakticky nevnímavá. Ptáci nejsou považováni za přirozeného hostitele ani za součást infekčního řetězce. Přestože starší publikace uvádějí vznik spontánního onemocnění u drůbeže po pokousání liškou, ptáci onemocní jen výjimečně a s atypickým průběhem (spíše parézy než excitační příznaky). Experimentálně lze vyvolat vysokými dávkami viru vztekliny pouze přechodné a lehké porušení všeobecného zdravotního stavu, bez vylučování viru do okolí. Zatím nebyl zaznamenám případ vzniku vztekliny u lidí od ptáků. Izolace viru vztekliny byly popsány u káně lesní, jestřába lesního, luňáka červeného, kachen a sovy pálené (Gylstorffová, 1994). Experimentální infekce byly úspěšné u jestřábů, sokolů, krkavců, zpěvných ptáků,holubů, husí, kachen, kura domácího a pávů. Protilátky proti viru vztekliny byly zjištěny u volně žijících populací raroha prériového, jestřába lesního, orla skalního, kalouse pustovka, havranů, krkavců a špačků (Gough ak., 1975).[1][2]

Historie nemoci

Vzteklina je jednou z nejstarších známých onemocnění člověka. Nemoc je známa a doložená od 3000 př. n. l. Už ze starověkého Egypta pocházejí důkazy o této smrtelné chorobě v podobě fresek znázorňujících "vzteklé" lidi a psy. První písemné záznamy o vzteklině pocházejí už ze starověkého Babylonu z 23. století před naším letopočtem.[3] Staří Řekové i Římané znali vzteklinu; latinský název pro vzteklinu s největší pravděpodobností pochází se sanskrtu, ze slova rabhas - páchat násilí, řecké pojmenování - lyssa - je zase odvozeninou od slova lud - násilí. Vzteklina je zmíněna v i Ilias: egyptský bůh Sirius měl podobu šíleného psa (počty vzteklých šakalů stoupaly v létě, kdy vycházelo právě souhvězdí Velkého psa). Bohyně Artemis prý měla mít sílu léčit vzteklinu.
Vzteklinou se zabývali Démokritos i Aristoteles, ten však odmítal spojitost mezi kousnutím vzteklého psa a onemocněním u člověka.
V prvním století našeho letopočtu se vzteklinou zabýval římský lékař Aulus Cornelius Celsus; od něj pochází první popis průběhu vztekliny u člověka, Celsus také odhalil kousnutí nemocného psa jako prvotní příčinu onemocnění a doporučil i "léčbu" vztekliny - vypálení rány rozžhaveným železem a ponořením pokousaného do studené vody. Tento způsob ošetřování ran způsobených nemocným zvířetem, společně s "desinfekcí" kyselinou dusičnou, přetrval až do 18. století. Jako léčebné prostředky byla doporučována také konzumace jater vzteklého psa, račích očí, kohoutích mozků nebo hřebínků.
Ve středověku byl za příčinu vztekliny považován např. mráz, vysoká teplota, konzumace příliš horké potravy, žízeň, hlad, některé atmosférické jevy, kolísání teploty, nebo, což je pochopitelné, démonický původ. Vlkodlaci a upíři jsou pravděpodobně aspoň částečně produktem lidského strachu ze vztekliny.[4][5] Většina procesů s nimi spadá do období epidemií vztekliny: v roce 1271 vypukla epidemie vztekliny ve Francii, v roce 1500 ve Španělsku, 1586 ve Flandrech, Rakousku, Maďarsku a Turecku, 1604 v Paříži, 1721 - 1728 na Balkáně. "Léčba" proto spočívala nanejvýš ve vymítání, nemocní většinou končili na hranici.
Během renesance se sice vyskytlo několik publikací o vzteklině - roku 1546 Girolamo Fracastoro popsal klinické stadium vztekliny i způsob přenosu,[6] Saluis z Bologne se rovněž zabýval vzteklinou, ale mezi obyčejnými lidmi nadále přetrvávala víra v nadpřirozený, ďábelský původ vztekliny.
Zprávy o vzteklině v Novém světě pocházejí už z počátku 16. století, kdy mnich Petrus Anglerius zaznamenal případy šílenství španělských vojáků po kousnutí netopýrem, v roce 1709 se o tomtéž zmiňuje Fray Jose Gil Ramirez.
V roce 1804 německý vědec Zinke poprvé dokazuje přenos vztekliny pomocí slin z nemocného psa na zdravého, v roce 1813 Francois Magenlie a Gilbert Breochut úspěšně přenesli vzteklinu z nemocného člověka na psa, v roce 1879 Victor Galtier přenesl vzteklinu z psa na králíka a z něj na jiného psa.
Roku 1881 členové Pasteurova týmu, Roux, Chamberlain, Thuillier dokázali, že původce se nachází v CNS a přenesli vzteklinu injekcí nervové tkáně nemocného zvířete. Poté bylo zjištěno, že virulence původce se vytrácí zhruba po 15 dnech - vakcínou ze sušené králičí míchy bylo 50 psů úspěšně chráněno proti vzteklině. 6. června 1885 byl po mnohačetném pokousání vzteklým psem očkován Joseph Meister, který se tak stal prvním zachráněným člověkem. V průběhu následujících 15 měsíců pak bylo naočkováno dalších 2500 lidí.
Z 19. století jsou dokumentovány případy vztekliny psů a koček a dalších zvířat na území Čech a Moravy. Ve dvacátých letech minulého století bylo ročně laboratorně potvrzeno 400-600 případů vztekliny. Z toho připadalo 86 % na psy. V období 1919-1937 zemřelo na vzteklinu jen v Československu celkem 132 lidí a téměř 25 000 jich bylo léčebně očkováno v Pasteurově ústavu v Praze. V ČR je od roku 1953 povinné očkování psů, což nákazovou situaci podstatně změnilo a těžiště nákazy se přesunulo do volné přírody. Poslední prokázané nakažení člověka vzteklinou v ČR bylo v 60. letech minulého století na Kroměřížsku, v roce 1993 byl původce nákazy "dovezen" z Asie.

Rozšíření nemoci


Vzteklina je rozšířena téměř na celém světě. Za země vzteklinou nezasažené se považuje Velká Británie, Irsko, Austrálie a některé další ostrovy a souostroví (např. Guam). Nicméně ve Velké Británii byly popsány případy netopýrů nakažených evropským netopýřím virem, který je příbuzný viru vztekliny, a jeden člověk na následky pokousání netopýrem zemřel.[7] Podobně v Austrálii se u kaloňů vyskytuje australský netopýří virus. Zeměmi, které jsou v současnosti vztekliny prosté, jsou Skandinávie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Japonsko, Nový Zéland, Guyana, Albánie, Kypr, Island, Uruguay a Libye.

V ČR

V osmdesátých letech 20. století dosáhla vzteklina největšího geografického rozšíření. S výjimkou několika okresů byla rozšířena na celém území ČR. Maximální výskyt byl zaznamenán v roce 1984, celkem 2232 případů, z toho 2052 bylo u lišek.[8] Přes určitý pokles počtu případů v dalších letech byla situace nadále nepříznivá. Výrazný posun v tlumení vztekliny volně žijících zvířat přinesla orální imunizace lišek zaváděná v osmdesátých létech v řadě západních evropských zemí. Princip spočívá v podání očkovací látky ukryté v plastikové ampulce uvnitř vhodné návnady. Při konzumaci návnady a prokousnutí plastikového obalu přichází živý očkovací virus do styku se sliznicí dutiny tlamy a hltanu a navodí stav imunity.
Od zavedení orální vakcinace v roce 1989 měl výskyt vztekliny v ČR výrazně sestupnou tendenci. Již v roce 1995 poklesl celkový počet pozitivních nálezů o 88 % ve srovnání s výchozím rokem. Tento příznivý trend pokračoval s mírnými výkyvy v následujících létech. V roce 2001 bylo registrováno již jen 35 případů[8] a v roce 2002 pouze 3 případy vztekliny u lišek v okrese Trutnov.[8] Od této doby nebyla již vzteklina na našem území diagnostikována. ČR tak splnila kritéria pro přiznání statutu nákazy prostého státu. Tato skutečnost byla deklarována ve věstníku OIE Disease Information č. 30 z 23. června 2004.
Také v roce 2004 zůstalo území ČR vztekliny prosté. V květnu 2005 byla v okrese Vyškov diagnostikována vzteklina u netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus).[8] U nás se jedná historicky o čtvrtý případ vztekliny netopýra, když první výskyt byl v roce 1994 a další dva případy v roce 1999. Vzteklina netopýrů (jedná se opět o evropský netopýří virus) je považována za specifickou variantu nákazy a jejím výskytem není dotčen statut vztekliny prostého státu dle kritérií OIE. U pozemních obratlovců se vzteklina v ČR nadále nevyskytuje a nebyla registrována ani v letech 2005 a 2006.

Vznik a průběh nemoci

Virus je vylučován prakticky jen slinami, přičemž ve slinách se vyskytuje 3-5 dní před prvními klinickými příznaky. K infekci dochází většinou poraněnou kůží - hlavně pokousáním. Ve svalovině v místě pokousání se virus částečně pomnoží a šíří se nervovými drahami (tzv. "axonálním transportem") do CNS. Tam se virus začne výrazně množit, způsobí nehnisavou meningoencefalitidu a dojde ke klinickým příznakům. Inkubační doba je v průměru 2 - 4 týdny (max. 15 měsíců u koně, min. 5 dnů u psa) a je závislá na množství viru, místě pokousání (čím blíže mozku, tím rychlejší nástup), kmenu viru a vnímavosti zvířete (resp. imunitní stav hostitele). Z CNS se šíří virus dále do slinných žláz, rohovky a parenchymatózních orgánů.
K infekci u ptáků (která je poměrně vzácná) může dojít pokousáním, např. liškou, nebo pozřením infikované kořisti. U dravců se připouští možnost kontaminace zobáku a pařátů od infikovaných a uhynulých divoce žijících zvířat. Virus se šíří z místa poranění endoneurálními lymfatickými cévami do CNS. Neutralizační protilátky vznikají u ptáků velmi rychle a neutralizují virus vztekliny uvolňovaný z nervových buněk. Tím se u ptáků vysvětluje vznik pouze místně omezené infekce i jejich rychlé uzdravení.[2][1]

Klinické příznaky

U zvířat

  • Zuřivá forma (nejčastější)
    • 1. stádium počáteční (prodromální, melancholické)- trvá 1 - 3 dny nastupují změny chování, apatie, deprese, paréza hltanu (nemožnost polykat, slinotok).
    • 2. stádium excitační (iritační)- trvá 3 dny, nastupuje agresivita, nemocné zvíře napadá jiná zvířata či lidi, vrhá se na stěny, okusuje nebo požírá nepoživatelné předměty (např. kameny), objevuje se silné svědění (zvířata se škrábou až do masa), šilhání, anisokorie (= nestejně rozšířené zornice) a paralýza hlasivek. Typické je narušení reflexů hlavových nervů a obrna lícního nervu.
    • 3. stádium paralytické - trvá 4 - 5 dní, nastává ochrnutí pánevních končetin, močového měchýře, konečníku, hrudních končetin a následný úhyn; teplota zpočátku 40 - 40,5 °C, později pokles pod normál.
Výše popsané jsou typické příznaky průběhu vztekliny běžného u většiny zvířat, kromě toho však vzteklina může probíhat jako tzv:
  • Tichá forma - excitační stádium chybí, nebo je nevýrazné, převládá deprese a paralýza.
  • Atypická forma - chronický průběh, hubnutí, atrofie svalstva, zánět žaludku a střev.
  • Abortivní forma - zcela výjimečně, uzdravení zvířete bez jakýchkoliv příznaků.
  • Recidivní forma - návratná.
  • Smíšená forma - kombinace předchozích.
U zvířat chybí hydrofobie (známá u vztekliny lidí). U lišek, ale i jiných volně žijících šelem bývá naopak typický jev, že jedince uhynulé na vzteklinu lze najít v blízkosti vodních zdrojů či přímo v nich. Je to dáno tím, že lišky, které jsou v počátečním stádiu dehydratované, vyhledávají vodu.
Klinické příznaky u ptáků přirozeně i experimentálně infikovaných začínají rovněž krátkým excitačním obdobím, které se projevuje vyskakováním, křičením, pokusy vzlétnout, agresivitou vůči lidem a epileptiformními záchvaty, a pokračuje ataxií, slabostí končetin, padáním na bok a konečně paralýzou hlavy a krku. V průběhu dalších dnů mohou být pozorovány netečnost, ospalost, nezájem, nutkavé pohyby a úhyn. Někteří ptáci se mohou spontánně uzdravit.


Epizootologie

Z epizootologického hlediska se rozeznávají dvě formy vztekliny: sídlištní (urbánní), kde je hlavním zdrojem nákazy pes a kočka, a sylvatická (lesní), při které je zdrojem liška, jezevec, kuna nebo netopýři.

Diagnostika


Babes-Negriho tělísko v Purkyňově buňce mozečku pacienta, který zemřel na vzteklinu
Základní metodou diagnostiky vztekliny u zvířat i lidí je nepřímá imunofluorescence, která se dělá z otisků řezů mozku (Amonův roh). Imunofluorescencí se prokazují virové antigeny přímo ve tkáni nakaženého jedince, je vysoce senzitivní a specifická a také relativně rychlá, přesná a levná. Jedná se ovšem o postmortální způsob diagnostiky a nedá se použít při diagnostice vztekliny u lidí (jedině jako metoda potvrzení po úmrtí pacienta).
V minulosti se dělaly také histologické řezy, u nemocných se často vyskytovaly typické intracytoplasmatické inkluze (tvořené virovými proteiny) zvané Babes-Negriho tělíska. Nejčastěji se tvoří v Purkyňových a pyramidálních buňkách Amonova rohu. Přestože jsou patognomickým znakem pro vzteklinu, od použití histologie se v diagnostice vztekliny upustilo, jejich nepřítomnost totiž vzteklinu ani zdaleka nevylučuje.
Biologický pokus, při kterém se suspenze z vyšetřované tkáně inokuluje 3-5 denním myškám a následně se provádí nepřímá imunoflourescence z jejich mozkové tkáně, se provádí vždy v případě pokousání člověka.
Intravitální metody jsou méně přesné a specifické a používají se jenom u lidí (zvířata, u kterých je vážné podezření na vzteklinu jsou utracena a vyšetřena imunofluorescencí). Používají se otiskové preparáty z rohovky, které se vyšetřují pomocí IF, izolace viru ze slin nemocného a sérologické průkazy protilátek v krvi nebo mozkomíšním moku. PCR slouží k průkazu virové RNA. Negativní výsledky však vzteklinu nevylučují.

Diferenciální diagnostika u zvířat

Při diagnostice vztekliny je třeba vyloučit všechny encefalopatie infekčního či neinfekčního původu, jež se projevují nějakými nervovými příznaky. Konkrétně je třeba odlišit:
Z neinfekčních nemocí je to například otrava strychninem či olovem.

Veterinární legislativa

Každý pes, který pokousal člověka, musí být majitelem předveden na veterinární vyšetření a to v den pokousání a poté 5. den od pokousání. Termín druhého vyšetření je stanoven právě kvůli tomu, že virus se vylučuje do slin 2-4 dny před prvními klinickými příznaky. Nejeví-li pes žádné nervové příznaky ani 5. den po pokousání je možnost přenosu infekce na člověka vyloučena. Každý pes na území ČR starší 6 měsíců musí být povinně vakcinován proti vzteklině a poté revakcinován dle příbalového letáku vakcíny.[12] U koček není vakcinace povinná.

Opatření proti výskytu

Každoročně se ve vytipovaných lokalitách provádí orální vakcinace lišek (a to i přesto, že ČR je od 2004 vztekliny prostá). Vakcinace se provádí kladením vakcín zabalených v návnadě z rybího tuku (letecky či ručně), zhruba 12-15 návnad na km².
Prevenci proti vzteklině u lidí představuje podávání vakcíny lidem v rizikových profesích, očkování domácích zvířat a vyhýbání se neznámým zvířatům. V ČR a většině vyspělých států je standardem očkování každého člověka, kterého pokousala volně žijící šelma nebo pes a kočka, a u něhož není možné jednoznačně vyloučit vzteklinu (zpravidla proto, že zvíře se nepodařilo zavčas odchytit). Očkování při důvodném podezření na infekci vzteklinou patří k jednomu z mála úkonů, které pacient v Česku nemůže odmítnout.

Článek z novin

24. června 2010 v 15:36 | Káťa |  Vyprávění

Mladík přivázal na krk psovi kamení a utopil ho

Petrohrad - Otřesný případ týrání zvířete vyšetřují policisté na Podbořansku. Osmnáctiletý mladík tady svázal a následně utopil svého psa - křížence německého ovčáka s malamutem.


Ilustrační foto
Ilustrační foto
Autor: DENÍK/archiv
Úděsný čin se stal v obci Petrohrad na začátku května, nyní o něm informovala policie. "Mladík přivázal ke krku psa pytel s kamením a k zadním končetinám mu upevnil velký kámen.

Prý neposlouchal

Takto bezbranné zvíře hodil do Pivovarského rybníka," popsala tyranův čin mluvčí lounské policie Jaromíra Střelcová. Chlupáč neměl žádnou šanci přežít. Ve vodě se po několika desítkách vteřin plných utrpení utopil. Co mladíka k brutálnímu jednání přesně vedlo, je těžké odhadnout. Podle dostupných informací se prý chtěl psa zbavit proto, že s ním měl problémy. Zvíře ho neposlouchalo a utíkalo mu.
Mladík měl smůlu, že o jeho brutálním činu někdo věděl a udal ho policii. Dotyčnému zřejmě nebyl osud zvířete lhostejný a chtěl, aby pachatel za to, co udělal, pykal. Trestu teď už snad neunikne. "Vyšetřovatel mladého muže v těchto dnech obvinil z trestného činu týrání zvířat. Pokud ho soud uzná vinným, hrozí mu až tři roky odnětí svobody," doplnila policejní mluvčí Střelcová.

Deník v pondělí telefonicky kontaktoval starostu Petrohradu Jana Rittera s dotazem, zda o případu utýrání zvířete, který se stal v jeho obci, ví, a může k němu říci třeba další podrobnosti. Starosta však uvedl, že s činem obeznámen není. "Vím o tom jen z doslechu. Vrátil jsem se teď z dovolené," řekl. To, co mladík udělal, odsoudil. "Je to brutální čin. Nejsem schopen vůbec pochopit, že je tohle možné," dodal.

Hrůzné činy tyranů

Podle pracovníků útulků, kteří se denně starají o bezprizorní zvířata, ale bohužel otřesné případy týrání psů nejsou vůbec žádnou výjimkou. "Měsíčně se dozvíme o dvou až třech podobných drastických případech. A to nepočítám ty, kdy je zvíře třeba nalezeno v uvozovkách jen někde v lese přivázané a podvyživené," řekl Jaroslav Kubalík, spoluprovozovatel útulku pro opuštěná zvířata v Jimlíně na Lounsku, a vzpomněl na ty největší hrůzy, které za poslední léta zažil.
"Jeden muž se například zbavil kokršpaněla tak, že ho přibil za uši v lese. Další majitelé při stěhování svoji březí fenku svázali leukoplastí a hodili do žumpy. Zvířeti se naštěstí ve fekáliích leukoplast vlhkem uvolnila, takže se neutopilo, a podařilo se ho zachránit. V jiném případě se feny i se štěňaty lidé zbavili tak, že pejsky zavřeli do sklepa a ještě je tam zaházeli. Naštěstí jejich štěkot slyšeli sousedé," vyjmenoval jedny z nejkrutějších činů Kubalík.


Podle něj se bohužel většinou nepodaří člověka, který zvíře utýrá, hnát k zodpovědnosti. Nenajdou se totiž důkazy, které by jednoznačně prokázaly, že tyranem je právě on. "Aktuální případ utopeného psa z Petrohradu, kdy byl pachatel zjištěn a obviněn, je v tomto směru opravdu výjimečný," dodal spoluprovozovatel útulku.

Liška obecná

22. června 2010 v 9:36 | Káťa |  Vyprávění

Liška obecná (šelma)


Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxobox Liška obecná
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:psovití (Canidae)
Rod:liška (Vulpes)
Binomické jméno
Vulpes vulpes
Linné 1758
rozšíření lišky obecné
rozšíření lišky obecné
Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Euroasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver.
Liška je nejrozšířenější středně velkou šelmou České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Nepříjemné je, že slouží jako vektor různých nemocí, zejména vztekliny a že se někteří jedinci mohou (zejména v období, kdy krmí mláďata) specializovat na vykrádání kurníků či králíkáren.
Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost.

Popis

Liška na sněhu
Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s krátkýma špičatýma ušima a dlouhým tlustým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška neliší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg[1]. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný.
Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují. Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 316/317. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.

[editovat] Chování (Etologie), rozmnožování a potrava

Liščí mládě
Hárání (kaňkování) přichází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samců a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích. Liška si noru buďto vyhrabe nebo osidlí noru po jiné zvěři. Jedna má několik nor: jednu hlavní, kde jsou i mláďata, ostatní jsou rezervní pro případ nebezpečí, aby měla kam mláďata přenést.
V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí 50 až 56 dnů. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Průměrný počet je 4 na vrh, byly ale zaznamenány případy až třinácti. Prohlédnou asi za 14 dní a zhruba první tři týdny jsou závislá na matčině mléce. Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup a čelisti.
Matka obstarává mláďatům masitou potravu zhruba podobnou, jako je ta, kterou konzumuje sama. Najdeme v ní různá mláďata zajíců, srnek či další zvěře nebo i nějakou uloupenou drůbež. Hlavní podíl ale tvoří většinou myši a hraboši. V chudších časech se může liška živit (resp. přiživovat) i brouky, žížalami a měkkýši. Potravu si občas zpestřuje a doplňuje různými plody. Není striktní lovec, vezme zavděk i zdechlinou. Svůj revír v okruhu 6-8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz.
Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam. K výměně chrupu dochází asi ve 4. měsíci věku. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Dojde-li stará liška k názoru, že nora byla odhalena (např. člověkem), přenese nebo dovede mláďata do jiné nory. Je pochopitelné, že se v její potravě vyskytuje také užitková zvěř, ale po většinu roku nikoliv v takovém množství, aby tato složka potravy převažovala nad ostatními.

Liška a nemoci

Lišky v zajetí
Lišky trpí prašivinou a též i vzteklinou; ty mohou přenést i na hospodářská zvířata a domácí mazlíčky. Vzhledem k nebezpečnosti druhé nemoci se pro její potlačení ve většině civilizovaných zemí praktikuje program očkování skrze imunizační návnadu.

[editovat] Liška a lidé

Liška získala pověst chytrého, někdy i vychytralého zvířete a takto také vystupuje v mnoha literárních dílech, zajímavé je, že se tak děje v mnoha kulturách.
V eskymáckých mýtech vystupuje hned v mýtu o stvoření světa, kde chce ponechat vládu tmy, v tom jí zabrání zajíc, někdy havran.
Pravděpodobně nejstarším literárním dílem, kde vystupuje liška, je sumerský mýtus Enki a Ninchursanga. Již v tomto mýtu je liška považována za chytrou, proto je požádána bohem Enlilem, aby našla a přivedla uraženou bohyni Ninchursangu, což liška provede.
V Řecku se v literatuře liška objevuje např. v Ezopových bajkách hned několikrát, ačkoliv zde není vždy ten, kdo někoho přechytračí, ale někdy je i ona přechytračena.
Liščí moudrost naznačuje i latinské přísloví "Vulpes non iterum capitur laqueo", které se překládá jako "Liška se nedá chytit dvakrát".
Ve středověku byla liška poměrně populární zvíře, o čemž svědčí i fakt, že pronikla do heraldiky, na štítu měli lišku např. vladykové z Úloha. Popularitu lišky dokazuje i fakt, že se stala jedním z atributů svatého Bonifáce.
Ve snáři lze najít hned několik lišek a vysvětlení, co to znamená, častá jsou vysvětlení, která nějak souvisí se sexualitou.
V novověku liška vystupuje v mnoha pohádkách (např. O chytré kmotře lišce, O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, atp. ), zároveň se dostala do znaků a log firem a nakonec i do názvů vojenských operací a přezdívek vojenských velitelů.
Přezdívka odkazující na lišku u válečných velitelů je nejčastěji přidělována zkušeným válečníkům, kteří dovedně využívají lsti a kladení různých pastí k poražení silnějšího protivníka. Příkladem může být maršál Rommel, známý jako Liška pouště.

Myslivost


Liška obecná je myslivci považována za škodnou a je povolen její celoroční odstřel. [2] Sdružení lidových myslivců argumentují jejím přemnožením a rizikem přenosu vztekliny na jiná zvířata nebo člověka. Faktem ovšem je, že od doby zavedení orální vakcinace byla u lišek vzteklina zaznamenána naposledy v roce 2002, a i řadu let předtím se jednalo spíše o ojedinělé případy. [3] Za příčinu vyšších stavů lišek je považováno vyhubení větších šelem v uplynulých letech.
Myslivci mohou využit více způsobů odstřelu, a to:
  • norování - za pomoci loveckého psa (tzv. norníka) vytlačíte lišku z nory, liščata vám pes vynese po odstřelu lišky
  • hon - při honu na drobnou zvěř je možno lišku odstřelit
  • čekaná - pomocí stop lišky najdete místo kde se zdržuje, nebo noru, na těchto místech skrytě čekáte (většinou několik hodin) až se zde liška objeví a poté může dojít k odstřelu; na místech, kde je liška očekávána se pokládají tzv. újedě, tedy kusy masa sloužící jako návnada
  • šoulačka - pomocí stop, nebo loveckého psa, který může lišku vystopovat dojde k odstřelu

Kojot prerijní

22. června 2010 v 9:32 | Káťa |  Vyprávění

Kojot prérijní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxobox Kojot prérijní
Kojot prérijní
Kojot prérijní
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:psovití (Canidae)
Rod:Canis
Binomické jméno
Canis latrans
Say, 1823
Synonyma
kojot prérijový
Kojot prérijní (Canis latrans) je severoamerická šelma z čeledi psovitých. Jeho jméno pochází z aztéckého slova coyōtl.

Rozměry

  • Výška v kohoutku: 60 cm
  • Délka: 100 cm
  • Hmotnost: samci - 15-20 kg

Rozšíření

Kojoti původně žili na skalnatých rovinách v severním Mexiku, odkud postupně pronikali dále na sever. Dnes je můžeme nalézt v celé Severní Americe, od pouští a polopouští na jihozápadě až po Aljašku.

Potrava

Kojot je masožravec. Loví hlodavce, malé ptáky, různé vodní živočichy, ale i vidlorohy. Živí se také zdechlinami, v blízkosti lidských sídel požírá odpadky. V nouzi se dokáže spokojit jen s trávou a ovocem. Je pravda, že útočí na člověka.

Rozmnožování

Kojotí říje probíhá od února do března. Samci sice mezi sebou bojují, konečná volba však závisí na feně, která si tak může vybrat i poraženého. Takto vzniklé páry spolu zůstávají po celý život. Před porodem si samice za pomoci svého partnera vybuduje doupě, jež se stane útočištěm pro ni a pro štěňata. Někdy kojoti obsadí jezevčí nebo liščí noru. Po devítitýdenní březosti vrhne fena čtyři až deset mláďat, která kojí 7-10 týdnů. Ve stáří tří až čtyř týdnů jsou štěňata schopna přijímat pevnou stravu. Samec se stará o přísun potravy a hlídá okolí brlohu. Dovnitř však již nevstupuje. Do dosažení úplné dospělosti, tj. do věku 20 měsíců, doprovázejí mladí kojoti své rodiče, pak se osamostatňují a zakládají si vlastní rodiny.

Způsob života

Kojot prérijní v Národním parku Grand Teton
Kojoti žijí v párech nebo v rodinných smečkách. Pečlivě hlídají hranice svého teritoria, jež si značkují močí a trusem.

Uctívané i zatracované zvíře

Kojot hraje významnou roli v mytologii severoamerických Indiánů, kde často vystupuje jako potměšilý šibal, který na jedné straně ostatním tvorům pomáhá, ovšem na druhou stranu si z nich tropí nejapné žerty nebo se je snaží všemožně přelstít, aby získal to, co chce. Ne vždy mu ale jeho plány vyjdou. Některé kmeny ho považují za stvořitele světa.
Bílí farmáři však mají na kojoty jiný názor. Mnoho z nich je přesvědčeno, že tato zvířata jsou úhlavními nepřáteli jejich stád dobytka, a proto je nemilosrdně střílejí. Ročně je tak v USA zabito na 90 000 kojotů. Ve skutečnosti kojoti napadají ovce a telata pouze tehdy, není-li v oblasti dostatek potravy.

Pes argentinský

22. června 2010 v 9:27 | Káťa |  Vyprávění

Pes argentinský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxobox Pes argentinský
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:Savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Psovití (Canidae)
Rod:Pseudalopex
Binomické jméno
Pseudalopex griseus
Gray 1837
Pes argentinský (Pseudalopex griseus je jihoamerickou šelmou, která se řadí mezi tzv. "falešné lišky". Vyskytuje se na úpatí hor a na travnatých pláních u obou dvou stranách And od severní Chile a Argentiny po Ohňovou zemi. Vyhýbá se však vysokohorskému terénu a v Argentině severovýchodního pobřeží. Pes argentinský byl také uměle byl vysazen na Falklandech a údajně byl spatřen i na území Peru, jenže zatím to nebylo vědecky doloženo.
Pes argentinský, byl v minulosti hojně loven lidmi, kteří si jej cenili pro jeho kožešinu. Také ho lovili proto, že je schopen ulovit i zdravou dospělou ovci nebo kozu, i když je malého vzrůstu. Dnes je ale ohrožován spíše bezohledným lovem pro zábavu a také silničním provozem. I přesto ale zůstala jeho populace poměrně stabilní.



Rozměry

  • Výška v kohoutku: 32-34 cm
  • Délka těla včetně ocasu: 43-70 cm
  • Hmotnost: 2,5-4 kg

Vzhled

Tento druh se vzhledem podobá malé lišce. Má malou hlavu s velkýma ušima. Na těle má mírně vybledlou žíhanou šedivou srst, zatímco na hlavě má srst načervenalou s bílými skvrnami pod bradou. Končetiny má žlutohnědé s černou skvrnou na stehnech. Ocas je dlouhý a velmi huňatý, na vrchu a na konci je černá skvrna a na zbytku je ocas zbarven žlutohnědě.

Potrava a způsob života

Pes argentinský je spíše noční živočich, i když v mnohých oblastech bývá aktivní i během dne. Loví především drobné savce, ptáky, a ještěrky. Někdy se živí i ovocem nebo mršinami, ale upřednostňuje hlavně lov. Většinou loví sami, ale byly spatřeny i lovící smečky o čtyřech až pěti kusech, ale většinou to bývaly samice se svými dospívajícími mláďaty. Ke svému lovu pes argentinský používá svůj bystrý sluch a pomalu sleduje svou oběť, až ji nakonec skokem přepadne. Pokud se před ním kořist schová do nory, je schopen ji rychle vyhrabat.

Rozmnožování

Samec a samice psa argentinského tvoří trvalý pár a hlídají si teritorium o rozloze 2-3 km². Doba páří je okolo srpna a září a po 58 dnech březosti samice rodí 4-6 mláďat do připraveného doupěte, které matka prvních pár dnů málokdy opouští a o potravu pro matku shání samec. Mláďata opouštějí noru přibližně po měsíci a rodiče opustí, jakmile dosáhnou věku 6-7 měsíců. Občas dochází k tomu, že se samec stará o více samic, které s ním mají mláďata, nebo že páru jedna cizí samice pomáhá, aby se zvýšila pravděpodobnost, že mláďata přežijí, neboť jsou často lovena jinými predátory.

Březost

22. června 2010 v 9:25 | Káťa |  Rady

Březost


(Přesměrováno z Gravidita)
Skočit na: Navigace, Hledání
Březí lvice
Jako březost (gravidita) se u savců označuje období, kdy se embryo, a později plod, vyvíjí v děloze samice. Březost začíná implantací zygoty do děložní sliznice a za normálních okolností končí porodem. U člověka se používá termín "těhotenství".


Oplození a první třetina březosti

Samice všech savců kromě vyšších primátů procházejí říjovým cyklem, během něhož se v druhově specifických intervalech střídají období sexuálního klidu a období, kdy samice aktivně vyhledává partnera a může zabřeznout. Během estru se z vaječníků uvolňuje jedno nebo několik vajíček, které jsou zachyceny fimbriemi vejcovodů. Ve vejcovodu pak čekají na spermie. U některých zvířat (kočka, fretka, králík aj.) je ovulace provokovaná, tzn. k ovulaci, prasknutí Graafova folikulu a uvolnění vajíčka z vejcovodu, dojde až během kopulace. To zvyšuje šanci na oplození.
Během kopulace je sperma samce vstříknuto do pochvy samice, spermie se aktivně pohybují směrem k vajíčku (ev. vajíčkům), ale jen jediná spermie může proniknout jeho obaly a splynout s ním. Oplozené vajíčko se začně dělit, vznikající zygota postupně sestupuje vejcovodem do dělohy. Spermie i ovulovaná vajíčka mohou různě dlouhou dobu přežívat v pohlavních cestách samice, to ztěžuje odhad, kdy dojde k porodu (nelze určit, kdy přesně došlo k oplození), u některých netopýrů a dalších savců je známo i utajené oplození, kdy v sobě samice zadržuje životaschopné spermie i několik týdnů. U mnoha dalších savců (např. jelenovitých) se vývoj zygoty na několik měsíců zastaví. Tato tzv. utajená březost slouží k zajištění toho, aby se mláďata narodila do příznivých podmínek (= na jaře).
Zvláště u hospodářských zvířat se používá umělá inseminace, kdy je sperma plemeníka vsříknuto do pohlavních cest říjící se samice. Někdy se umělé oplození uplatní i v chovu psů, zvláště je-li vybraný plemeník ze zahraničí.
Zygota se v děloze uhnízdí do děložní sliznice a začně se vyvíjet dále. U zvířat, které mají v jednom vrhu více mláďat, se zárodky rovnoměrně rozmístí do obou děložních rohů. Přesný způsob implantace je závislý na druhu savce, zygota se může celá zanořit do endometria nebo naopak zůstat na povrchu. Stejně tak míra, do které vyvíjející se zárodek naruší děložní sliznici, je u jednotlivých savců odlišná. U kopytníků například dojde jen k malému narušení stěny dělohy, maximálně dochází k erozi epitelu. Kontakt přes placentu, v tomto případě nazývanou pseudoplacenta, je proto do jisté míry omezený, na druhou stranu při porodu nedochází ke krvácení, jako je k tomu v případě, když vyvíjející se zárodek naruší podslizniční vazivo a cévy děložní sliznice.
Stejně jako u lidí placenta produkuje hormony, choriový gonadotropin a placentální laktogen, které stimulují děložní sliznici, snižují kontraktilitu stěny dělohy a připravují mléčnou žlázu.

Březost

U březích samic pozorujeme změnu v chování - samice se stává opatrnější, má zvýšenou chuť k jídlu, samice chované jako domácí mazlíčci se často zklidní a bývají mazlivější. V poslední třetině březosti se zvyšuje objem břišní dutiny, zvětšuje se mléčná žláza a bradavky (ev. struky) nabíhají.
U mnoha savců se do určité míry objevuje tzv. falešná březost, která nastává, když nedojde k zabřeznutí. Samice se vlivem hormonů chová, jako by byla březí, projevují se u ní stejné změny chování, často se i spustí produkce mléka. Falešná březost, zvláště opakovaná, je u domácích zvířat nežádoucí, u nechovných zvířat je nejlepším řešením kastrace.

Porod

Během porodu mnoho samic savců vyhledává samotu, kopytníci se vzdalují od stáda, šelmy rodí svá mláďata v norách, doupatech nebo jiných úkrytech.
Samice po porodu mládě zbaví plodových obalů, které spolu s placentou sežere a olíže ho, čímž mládě osuší a podpoří dýchání. Rodí-li se více mláďat, kontrakce jednotlivých děložních rohů se střídají, nejprve se tedy rodí mládě z jednoho rohu a pak z druhého. Na rozdíl od člověka u většiny savců nehrozí, že by se mládě udusilo pupeční šňůrou, ta totiž není tak dlouhá, aby se mohla kolem mláděte omotat.

Průměrná délka březosti jednotlivých savců

Druh savceDélka březosti (dny)
vačice opossum12-13
myš domácí20
potkan23
králík domácí31
kočka domácí58
pes domácí63
lev pustinný107
prase domácí114,5
ovce domácí149
člověk260-275
tur domácí285
plejtvák myšok360
slon indický609

Sheltiekeks

22. června 2010 v 9:20 | Káťa |  Recepty

Sheltiekeks

Ingredience :

  • 2 šálky celozrnné mouky
  • špetka soli (nepovinná)
  • 1 šálek nasekaných jater na kousky (pokud nemáte játra, dají se využít jako
    alternativa i nadrcené prodávané psí sušenky)
  • 1 / 2 šálku vody (můžete přidat kuřecí vývar)
  • 1 / 2 šálku mléka
  • 30 g másla (nebo olivového oleje)

Postup :

Sekaná játra: Jen lehce povaříme, dokud zešednou. Nebo, pokud vaříme v mikrovlnné troubě, stačí vařit cca 5 minut na nejvyšší stupeň.
Prosít mouku a přidat sůl (nemusí být) a roztáté máslo. Přidáme nasekaná uvařená játra. Nakonec zalijeme vodou a mlékem a vytvoříme hutné lepivé těsto. Necháme odpočinout. Poté na pomoučněném válu rozválíme na cca centimetrovou placku a vyřežeme kolečka. Dáme na pečící papír a upečeme v troubě na cca 200°C. Pečeme po dobu asi 10 - 15 minut. Vytváří asi 16-18 koleček.

Pravda pravdoucí =´( =´(

20. června 2010 v 18:37 | Káťa |  Videa

Mouse Throwing

19. června 2010 v 15:26 | Káťa |  Hry
[easygames src="http://hry.blog.cz/components/flash/mousethrowingTh.swf" width="420" height="355" thumb="http://hry.blog.cz/components/images/mousethrowingTh1.gif"]

TÝRANÍ PSI!!!!!! =´´´´´´(

19. června 2010 v 11:35 | Káťa |  Videa


Irský vlkodav

19. června 2010 v 11:01 | Káťa |  Obrázky
iv4
      
iv3
iv2
iv

iv1




Irský vlkodav-popis

19. června 2010 v 10:36 | Káťa |  Vyprávění

Irský vlkodav

Obrázek se otevře do nového okna
Obrázek se otevře do nového okna
Obrázek se otevře do nového okna
 Irský vlkodav je prastaré irské plemeno, jehož historie sahá daleko před náš letopočet. Přímými předky Irského vlkodava byli partně dogovití psi zkřížení s chrty. Cílem křížení bylo vyšlechtit psa tak rychlého, aby při běhu stačil koním a tak velkého, aby byl schopen shodit jezdce.
Irský vlkodav dostal své jméno patrně v 15. stol. našeho letopočtu, kdy každé hrabství ve Velké Británii bylo povinno chovat dva tucty psů tohoto plemene, jako ochranu
stád před vlky.
Irský vlkodav byl v historii velmi uznávaný a stal se součástí luxusních darů pro šlechtu všech evropských států. Nebylo výjimkou, že psi byli obdarovávaným předáváni se zlatými, diamanty zdobenými obojky. Ve skotsku se Irský vlkodav podílel na vzniku plemene Deerhound. Obliba Irského vlkodava v Evropě znamenala pro Irsko v 17. stol. téměř zkázu plemene. Masivní vývoz zakázal kolem roku 1652 O. Cromwell a zachránil tak plemeno před vyhynutím. Další nepříjemné období pro Irského vlkodava přišlo v 19. stol. K obnovení chovu došlo díky přikřížení barzoje, deerhounda a německé dogy. V dnešní době je Irský vlkodav chován ve všech evropských zemích
.

Irský vlkodav je pes dvou tváří. V domácím prostředí je mírný a klidný a nechá si líbit i škádlení dětí. Při lovu se však mění v šelmu. Nevýhodou jsou lovecké pudy, které se musí od štěněcího věku usměrňovat. Štěně se musí od malička zvykat na další zvířata
v domácnosti, jinak by je mohl později považovat za kořist. Irský vlkodav je ostražitý hlídač a věrný společník.


o Irského vlkodava spočívá hlavě ve finančním zatížení. V prvním roce života potřebuje vlkodav dostatek kvalitní a vyvážené stravy
. Irský vlkodav se umí přizpůsobit i malému prostoru, je možné ho chovat i v městském bytě
, ale je třeba počítat s dlouhými procházkami. Dobré je nechat Irského vlkodava spát na měkké podložce, předejde se tak nehezkým a bolestivým proleženinám.

Anglický název: Irish Wolfhound

Zkratka používaná v ČR: IW

Země původu:Irsko
Hmotnost:fena minimálně 40,5 kg, pes minimálně 54,5 kg
Výška:fena minimálně 71 cm, pes minimálně 79 cm
Barva:šedá, červená, černá, žlutá, bílá, žíháná

Psí útulky Plzeňský kraj

17. června 2010 v 14:06 | Káťa |  Útulky

Dočasný azyl pro nalezené pejsky

Dočasný domov pro opuštěné a ztracené pejsky.
Region: Plzeňský
Adresa: Hrádek,
Telefon: 721090324
Email:jarasis@seznam.cz



Liga na ochranu zvířat Plzeň

Návštěvní doba útulku: 13 - 16 hod. mimo pondělí
Region: Plzeňský
Adresa: Sulkovská 31, Plzeň - Valcha,
Telefon: 724 550 333, 608 877
Email:info@utulekplzen.cz
WWW: http://www.utulekplzen.cz/


PETICE

12. června 2010 v 20:48 | Káťa |  Vyprávění
Chci  udělat pokus.Je to pokus o sepsání petice proti týrání zvířat.Já vím,že to na nic nebude,ale chtěla bych vědět kdo jsou zastánci zvířat.

Jak se podepsat?
Napište nějaký komentář nebo mi napište na můj email kaci.danhelova@seznam.cz.

Na oživení ,kdyby někdo nevěděl co to je týrání zvířat jsem sem dala nějaké obrázky a videa
Ale předpokládám že to každý ví.










fůůůůjj

























gjkhjkj
lkllů§lůk



fgjhg

Zákaz týrání zvířat

12. června 2010 v 20:24 | Káťa |  Vyprávění

Zákaz týrání zvířat 


§ 2 odst. 1: Zakazuje se týrání zvířat.
§ 4 odst. 1: Za týrání se považuje
a)      nutit zvíře k výkonům,
které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly,  
b)      podrobit   zvíře
výcviku   nebo
veřejnému   vystoupení
anebo obdobnému
účelu,
je-li
toto
pro
zvíře
spojeno
s bolestí, utrpením, zraněním
nebo jiným poškozením,
jakož i vychovávat,
cvičit nebo
účelově používat zvíře k
agresivnímu chování vůči člověku nebo jiným zvířatům,
     § 4 odst. 3: Ustanovení odstavce 1 písm. b) se nevztahuje na výchovu, výcvik a použití zvířete k plnění úkolů, stanovených ozbrojeným silám, bezpečnostním sborům nebo obecní policii zvláštními právními předpisy, jakož i na výchovu a výcvik psů prováděný chovatelskými sdruženími nebo organizacemi v rámci zájmové činnosti. Tento způsob výchovy a výcviku musí být prováděn v souladu se schváleným řádem ochrany zvířat při veřejném vystoupení (§ 7a odst. 1).
c)      z jiných než zdravotních důvodů
1.      omezovat výživu zvířete včetně jeho napájení, nestanoví-li zvláštní předpis jinak (zákon č. 166/1999 Sb.),  
2.      podávat zvířeti potravu
obsahující příměsi nebo předměty, které
mu   způsobují
bolest,
utrpení   nebo
jej
jinak poškozují,
3.      omezovat
bez
nutnosti
svobodu
pohybu
nutnou pro zvíře určitého
druhu,
pokud
by
omezování
způsobilo
utrpení zvířete,  
d)      vydat slabé, nevyléčitelně nemocné, vyčerpané nebo staré zvíře, pro
které je
další přežívání
spojeno s
trvalou bolestí nebo utrpením,
k
jinému
účelu
než
neodkladnému
a bezbolestnému usmrcení,
e)      podávat
zvířeti
dopingové
látky
a
jiné
látky
poškozující organismus s cílem změnit jeho výkon nebo vzhled,
f)       cvičit nebo zkoušet zvíře na jiném živém zvířeti, s výjimkou výcviku loveckého dravce (§ 44 odst. 2 zákona o myslivosti), používat jiných živých zvířat jako lákadel nebo nástrah, aniž by to vyžadoval lov (zákon o rybářství), štvát zvířata proti sobě, aniž by to vyžadoval lov, výcvik nebo použití ovčáckého nebo pasteveckého psa, příprava zvířete k jeho vypuštění do volné přírody nebo k činnosti uvedené v § 14 odst. 8,
g)   provádět chirurgické zákroky za účelem změny vzhledu nebo jiných vlastností zvířete, a to i v případě, že by uvedené zákroky byly provedeny za použití prostředků pro celkové nebo místní znecitlivění, prostředků snižujících bolest nebo jiných metod, nejde-li o případy uvedené v § 7 odst. 3 a 4, zejména
1. kupírovat uši, ničit hlasivky nebo používat jiných prostředků k omezení hlasitých projevů zvířat anebo z jiných než zdravotních důvodů amputovat drápy, zuby, jedové nebo pachové žlázy,
2. z jiných než zdravotních důvodů řezat paroží nebo jeho části ve vývojové fázi živé tkáně,
3. poškozovat kosti, svaly nebo nervy křídel ptáků starších 3 dnů tak, aby bylo zabráněno jejich létání,
§ 3 písm. t) zákona č. 246/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů: Pro účely tohoto zákona se rozumí kupírováním
uší
kosmetický
zákrok
na
obou
stranách hlavy zvířete, v
jehož důsledku dochází v
podobném tvaru ke ztrátě ušního boltce, a tím ke změně vzhledu zvířete.
 
h)      používat podnětů,
předmětů nebo bolest
vyvolávajících pomůcek tak,   že
působí   klinicky
zjevné   poranění
nebo
následné dlouhodobé
klinicky
prokazatelné
negativní
změny v činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat,
i)        podávat   zvířeti   bez    souhlasu   veterinárního   lékaře (§ 59 zákona č. 166/1999 Sb.)
veterinární léčiva
a přípravky (zákon č. 166/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů)s
výjimkou těch, které
jsou volně
v   prodeji,
provádět
krvavé   zákroky,
pokud
nejsou prováděny
osobou
odborně
způsobilou (§ 59 zákona č. 166/1999 Sb.);
za
tyto zákroky se nepovažují paznehtářské a podkovářské úkony,
j)        vyvolávat
bezdůvodně
nepřiměřené
působení
stresových
vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy,  
k)      chovat zvířata
v nevhodných podmínkách
nebo tak, aby
si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení,  
l)      zasahovat   do
průběhu   porodu
způsobem,   který
neodpovídá obtížnosti porodu, zvyšuje bolest
anebo poškozuje zdraví matky i mláděte,
m)    zacházet se zvířetem, přepravovat
je nebo je pohánět způsobem, který
vyvolává
nepřiměřenou
bolest,
utrpení
nebo poškození zdraví anebo vede k jeho neúměrnému fyzickému vyčerpání,
n)     používat
k
vázání
nebok
jinému
omezení
pohybu
zvířete prostředky, které zvířeti způsobují
anebo lze předpokládat, že budou způsobovat, poranění, bolest nebo jiné poškození zdraví, 
o)      usmrtit
zvíře
způsobem
působícím
nepřiměřenou
bolest
nebo utrpení,
p)      překrmovat
nebo
krmit
zvíře
násilným
způsobem,
nejde-li  o zákrok nezbytný
k záchraně jeho
života nebo zachování
jeho zdraví,  
r)       používat živá
zvířata ke krmení těch druhů zvířat,
u nichž z biologických důvodů není takový způsob výživy nutný,  
s)       opustit zvíře s výjimkou zvířete volně
žijícího s úmyslem se ho zbavit nebo zvíře vyhnat,  
t)        při
manipulaci
s
živými
rybami
zbavovat
ryby
šupin nebo ploutví,
vsouvat rybám
prsty pod
skřele do
žáber nebo
jim vtlačovat prsty
do očnic anebo násilně
vytlačovat jikry nebo mlíčí, pokud se nejedná o výzkum a umělý chov ryb a  nejde-li   o   postup   stanovený
zákonem
o
rybářství
a  zákonem o ochraně přírody a
krajiny
,  
u)   označovat zvíře vymrazováním svýjimkou ryb, a označovat zvíře výžehem, s výjimkou koní, stanoví-li tak zvláštní právní předpis (plemenářský zákon),
v)      chovat zvíře
způsobem nebo v prostorech,
které jsou v rozporu se zvláštními právními předpisy (například vyhláška č. 191/2002
Sb.
, o technických požadavcích pro stavby v zemědělství)
,
w)    používat elektrický
proud k omezení pohybu
končetin nebo těla zvířete mimo použití elektrických
ohradníků nebo přístrojů pro elektrické
omračování
a
usmrcování
zvířat
anebo odchyt ryb podle zvláštního právního předpisu (zákon o rybářství),
x)   jiné jednání, v jehož důsledku dojde k utrpení zvířete (§ 3 písm. m) zákona na ochranu zvířat proti týrání: Pro účely tohoto zákona se rozumí utrpením stav zvířete způsobený jakýmkoliv podnětem nebo zákrokem, kterého se zvíře nemůže samo zbavit a který u zvířete způsobuje bolest, zranění, zdravotní poruchu anebo smrt).


§ 4 odst. 2: Ustanovení odstavce1 senevztahují na zákroky nebo činnosti
a)      spojené s naléhavou potřebou záchrany života
zvířat nebo lidí v naléhavých
situacích
záchranných   prací
podle
zvláštních právních předpisů (například
zákon č.
239/2000 Sb.,
o integrovaném
záchranném systému
a
o
změně
některých
zákonů,
ve
znění pozdějších předpisů)
,
b)      prováděné podle schváleného projektu pokusů.

§ 4 odst. 3: Ustanovení odstavce 1 písm. b) (Za týrání se považuje podrobit   zvíře
výcviku   nebo
veřejnému   vystoupení
anebo obdobnému
účelu,
je-li
toto
pro
zvíře
spojeno
s bolestí, utrpením, zraněním
nebo jiným poškozením,
jakož i vychovávat,
cvičit nebo
účelově používat zvíře k
agresivnímu chování vůči člověku nebo jiným zvířatům)
,
se nevztahuje na výchovu, výcvik a použití zvířete k plnění úkolů, stanovených ozbrojeným silám, bezpečnostním sborům nebo obecní policii zvláštními právními předpisy, jakož i na výchovu a výcvik psů prováděný chovatelskými sdruženími nebo organizacemi v rámci zájmové činnosti. Tento způsob výchovy a výcviku musí být prováděn v souladu se schváleným řádem ochrany zvířat při veřejném vystoupení (§ 7a odst. 1).



Niečo čo ma trápi

9. června 2010 v 20:57 | Káťa |  Videa
Sice je to slovensky ,ale dost z toho pochopíte bez překladu!!!!!

PEJSCI V ZÁCHYTNÝCH KOTCÍCH J. HRADCE - 720 428 993

6. června 2010 v 13:56 | Káťa |  Vyprávění
mini.jpg
Myška, kříženka, fena, cca 9 měsíců

Myška je odrostlé velice přátelské štěně, je ztřeštěná, ale strašně hodná. Mazílek, pohodář, snese všechny pejsky, je hodně hravá.
Bohužel v době focení Myšky byly kotce zavřené, proto zatím jen fotka za mřížemi
Obrazek
Béďa, kříženec, pes, 5-6 let

Béďa je moc hodný a milý pes. S ostatními psy je u nás nekonfliktní, na cizí občas štěká, ale zvykl by si. Lidi přímo miluje. Může chodit na volno. Je klidný. Dobrý hlídač za plotem :-D Zná základní povely - místo, sedni ...
Obrazek
Prim, kříženec, pes, 5 let

Prim byl odchycen 2.1.2010. Je to hodný, mírumilovný pes. Vychází dobře jak s fenami tak se psy. Je mazlivý a velmi kontaktní, umí dávat packu. Chůzi na vodítku zvádá. Chodí perfektně na volno, nehoní ani zvěř.
Obrazek
Hary, kříženec, pes, 10 let

Hary byl odchycen 19.11.2009. Je to k lidem hodný a laskavý pes, jen nemá rád ostatní psy (feny mu problém nedělají).
Obrazek
Bonnie, kříženec ohaře nebo velkého knírače, pes, 1 rok

Bonnie byl nalezen 17.8.2009, je to hodný obr. Je hravý, může chodit na volno (jen honí zvěř), na vodítku ze začátku táhne, ale je to spíše tím, že nemá tolik pohybu, kolik by potřeboval, po chvíli venčení se zklidní. Umí dávat packu a krásně plní za piškot i povel sedni. S ostatními psy i fenkami je bezproblémový (jediný kdo mu dělá problém je Hary). Přelézá ploty. Byl by vhodný pro aktivní lidi, aby vybil svou energii, pak z něj bude prima psí parťák. Bonnie s Ditou se 16.-18.10.2009 účastnili umisťovací výstavy v Českých Budějovicích. Chovali se vzorně, ale bohužel zde nové páníčky nenašli. Alespoň jsme ale zjistili, že úplně pohodově jezdí autem a vůbec, že ani stresová situace, hodně lidí, ruch a hlasitá hudba ty naše pohodáře prostě nerozhází.
Obrazek
Dita, kříženka, 1-2 roky

Dita byla nalezeny u silnice 25.7.2009. Pravděpodobně ji ještě s jednou fenkou, která už nový domov má, někdo vyhodil z auta. Dita je miloučká fenka, která chce být v přítomnosti lidí a úplně nejšťastnější je za pořadné pohlazení a pomazlení. Dituška nemá problém s jinými pejsky ani fenkami, venku se s nimi v pohodě očuchá a proběhne, jen do adopce k dalšímu pejskovi ji nedoporučujeme. Je totiž tak trochu žárlivka a vadí jí, když si páníček hladí druhého pejska, také při krmení je dominantní. Není vhodná k drůbeži. Bonnie s Ditou 16.-18.10.2009 se účastnili umisťovací výstavy v Českých Budějovicích. Chovali se vzorně, ale bohužel zde nové domovy nenašli. Alespoň jsme ale zjistili, že úplně pohodově jezdí autem a vůbec, že ani stresová situace, hodně lidí, ruch a hlasitá hudba ty naše pohodaře prostě nerozhází. Dita se 5.12.2009 opět účastnila umisťovací výstavy v Českých Budějovicích, všem se moc líbila, ale bohužel nový domov nenašla.